Japonsko v pocitech

Mé návraty do Japonska během deseti let poté, co jsem tam čtyři roky žila, jsou zvláštní časoprostorovou smyčkou. Najednou se příběh naváže tam, kde skončil, tehdy, kdy jsem zde byla naposledy. Obklopuje mě ten důvěrně známý prostor, vůně, pohledy, pocity a zároveň já uvnitř cítím jakousi zvláštní odcizenost, která mě mate. Protože tehdy jsem se odcizeně necítila.

Předevčírem jsem se vrátila z mé další japonské cesty. Naskočila jsem rovnou do víru padajících lístků sakur a vdechovala ty okamžiky krásy jako kdysi… Pozorovala hory, rozkvétající horské azalky a ojedinělé sakury vysoko v zelených kopcích. Cítila vůni rašících bambusových výhonků a cedrového dřeva. Naslouchala vrzání prkenné podlahy na engawě v chrámu, kde se konala buddhistická mše za duši tatínka mého muže, odříkávání súter a alikvotní zvuky tibetských mís. Zažívala jsem chuť všeho vynikajícího japonského jídla a radost ze setkání s přáteli a příbuznými, se kterými mám velmi blízký vztah.

A přes tuto idylickou stranu mého bytí v Japonsku jsem cítila, jak se do mě pokradmu plíží pocit vlastní nedostatečnosti, špatnosti, zpovykanosti, marnivosti. Ptám se proč. Vlastně během pobytu v Japonsku NEJSEM SCHOPNÁ CÍTIT, JAK MOC SE CÍTÍM ŠPATNÁ. To pojmenování slovy, vhled přichází až v momentě dosednutí letadla na letišti v Praze, jakoby změna prostoru byla nedílnou součástí toho procesu.

A co v Japonsku je tak mocně propojeno s mými pocity nedostatečnosti a špatnosti? Po návratu se odpovědi objevovaly najednou tak snadno. Pochopila jsem, jak moc na mě působí ta neuvěřitelně hluboce zakořeněná archetypální japonská schopnost všechno snést, všechno vydržet, skromně, pokorně ba dokonce s jistou hrdostí. Jak mocně působí ta stovky let stará tradice ve všem, co Japonci dělají, jako něco nedosažitelného, jaký nic jsem já oproti hodnotám, které oni dokážou vytvářet a žít. S jakou houževnatostí, vytrvalostí, přesvědčením, zacílením, tolik let, celý život směřují. Tato směsice doslova zaplavující velkoleposti na mě působí ihned tak, že se nevědomě snažím být jako oni, sladit se s tím zvláštním druhem asketismu a snad i upřít duši její vlastní cestu ve jménu něčeho vyššího.

Jenže japonská kultura je skvělá a obdivuhodná, ale současně nesmírně destruktivní a omezující. Stejně tak, jak se objevují mé pocity blaha a pocity špatnosti, když v Japonsku fyzicky jsem. Japonci nejsou moc šťastní, jsou vlastně velmi frustrovaní, ale dokáží snést nesnesitelné bez mrknutí oka. Tam uvnitř těch lidských životů mých známých jsou tragédie duší, nevyřčené, zahlazené, ale stále více znemožňující fungování ve vztazích. Jakási neschopnost přiznat si tu nesmírnou bolest, kterou musí nést, protože by ji nepřežili.

Jsem šťastná za tu volbu svobody se vší nedokonalostí a snad i zpovykaností, kterou mohu zažívat tady. Za to možná chaotické otevírání vlastní cesty duše za cenu velkých ústupků z jistoty. A zároveň v koutku mého srdce je Japonsko mým druhým domovem, mou inspirací a láskou, místem, kde se má duše začala hledat. Země a lidé, které obdivuji, miluji a soucítím s jejich utrpením zároveň.