Jednou v noci můj pohled uchvátily objekty z bambusu prozářené světlem, byly jich stovky kolem mě, v zenové zahradě japonského chrámu. Dotkly se mé vášně kdesi hluboko v srdci, tam kde jsem do té doby ještě nebyla. Prohnaly se tu noc celou mou duší a pak zas na dlouhý čas z vědomí odešly  pryč.

Odvíjely pak se postupně i napřeskáčku všechny ty příběhy mého života, jak je znáte určitě i od sebe. Všechno to úsilí stát se literární vědkyní, bojovnicí, překladatelkou, neohroženou lezkyní po štítech japonských Alp, tlumočnicí ve fabrice, manažerkou personálního oddělení, koordinátorkou lesní mateřské školy, průvodkyní krajinami duše, obchodnicí... Všechno to úsilí se jakoby v jedinému bodě shluklo do výkřiku DOST! Nebylo to v tom lineárním čase, ale každý příběh si vzal své dost a v každém jsem skákala z vyšší a vyšší skály kamsi do neznáma. A tak se tvořila má důvěra v život v nejistotě, ve svou intuici, v to, že tato šílená krkolmnost je někdy jedinou možností, jak si zachovat svobodu duše. Tehdy, kdy se všechna DOST vlila do toho jediného výkřiku, jsem byla ale zoufalá. Nevěděla jsem, kdo jsem. Všechna má touha po tom být někdo, kdo mi bude dávat smysl, se najednou vytratila, a zůstala jsem úplně malinká.