Takhle to začalo…

Někdy, jako právě teď, potřebuji sama sobě připomenout to, co bych řekla komukoli jinému v podobné situaci: „Zvládla jsi toho už tolik, podívej, jak daleko jsi došla. Jsi úžasná a není třeba se ničeho obávat.“

Před sedmi lety jsem začala vyrábět své první lampy na terase. Bylo to čistě z touhy přiblížit se krásným japonským vzorům svítících bambusů. V tu dobu mi končila mateřská, já se nechtěla vrátit do manažerské práce a hledala jsem něco, co by mi přineslo klid, harmonii a svobodu. Tehdy jsem netušila, jak rychle se tento sen splní.

Začátky byly těžké. Neměla jsem nic – ani materiál, ani místo pro výrobu, ani nářadí. Ale postupně, krok za krokem, jsem začala. Každá nová lampa mi přinášela stále větší radost. A když jsem viděla, jak ji moje rodina a přátelé oceňují, věděla jsem, že to má smysl. Mé první lampy rozzářily celý dům.

Práce s bambusem mi připomněla dětství, kdy jsem vyráběla nábytek pro barbíny, nebo kreslila abstraktní obrázky plné linek a teček. Byla to tvořivá část mě, kterou jsem s každou novou lampou znovu objevovala a posilovala.

V té době jsem ještě úplně nevěřila, že to, co dělám, se stane mým způsobem obživy. Hledala jsem cestu, jak si udržet svobodu, a připojila jsem se do truhlářské dílny. Naučila jsem se základy práce se dřevem a začala se věnovat řemeslu, které mě pohltilo.

I když jsem stále nebyla na konci své cesty, věděla jsem, že změna, po které jsem toužila, se začala projevovat v každodenním životě. Cítila jsem, jak se tento nový směr, který mě volal, stává realitou.

Ale, jak už to bývá, pochybnosti nezůstaly daleko. Přišel ten známý hlas, který se ptal: „A co teď? Jak uživím rodinu?“ Možná to znáte. Tento okamžik je důležitý pro každého, kdo prochází profesní transformací. Uvědomila jsem si, že nejde o romantické představy o tom, jak se stanu někým „velkým“ nebo jak najdu své „poslání“. Dnes vím, že naše poslání je stejné – žít opravdově, v přítomnosti a se soucitem. A starat se o tělo, díky kterému je možné vše.

Na tom, jaký způsob obživy si zvolíme, skutečně nezáleží. To, co je důležité, je jak vnímáme svůj život, jak prožíváme každý den. Není to o tom, že jsme „lepší lidé“, protože jsme našli své poslání. Je to o tom, jak opravdově žijeme, jak projevujeme soucit a lidství.

Toto vědomí mě dnes podporuje, když mám strach. Vír změn je někdy nesmlouvavý, ale zároveň laskavý – neustále mě vede, ukazuje mi cestu a zároveň se o mě „zázračně“ stará.

Můj záměr je nyní plně se soustředit na výrobu lamp. Důvěřuji, že TAKEAKARI má sílu být nejen zdrojem radosti pro ostatní, ale i mou obživou. A přitom vím, že to ze mě neudělá „lepšího“ člověka. To mi dává pocit lehkosti a svobody.

Budu prostě pokračovat. Začnu tam, kde jsem teď, a budu dělat vše, co je třeba.