Kateřina SaekiPřed tímhle tunelem jsem se zastavila na jednom z mých prvních putováních na kole po japonské prefektuře Ishikawa a Gifu. Bylo zrovna období dešťů, tedy promáčená na kůži, dokonale smytá jsem stoupala klikatou silničkou (byla to okresní silnice II. třídy) hlouběji a hlouběji do hor. Na jednom místě pak cestu uzavíraly zátarasy označující zákaz průjezdu vlivem sesuvů půdy a porušení silnice. Na kole se ale dá projet leccos, měla jsem za sebou již pár výletů s kolem na zádech, tak jsem pokračovala. Ocitla jsem se v tom místě úplně sama.
Tunel se přede mnou vynořil v liduprázdné neobydlené krajině strmých svahů hor – zelených, houževnatých a neprostupných. Nebylo možné ho nijak obejít, což byla první myšlenka, která mě napadla, když jsem přijela blíž. Přede mnou zela ta černá díra stěží na velikost jednoho auta. Nakoukla jsem dovnitř, byl osvětlen zářivkami jen prvních 30 m. Pak se měnil v jakousi horizontální štolu vytesanou do skály. Jak je patrné i na fotce, nebylo tam vidět ŽÁDNÉ SVĚTLO NA KONCI TUNELU. Sedla jsem si k mapě a zjistila, že je dlouhý asi 500m. Tehdy jsem začínala se svým objevováním přírody a nebyla jsem vybavená, neměla jsem světlo na kole, ani čelovku.
Měla jsem cíl – dojet k mytické hoře Hakusan (bílá hora), k jednomu z nejdůležitějších energetických míst v blízkém okolí i celém Japonsku. Volání hry Hakusan bylo velmi hlasité, nedalo se před ním uniknout ani ho ignorovat. Zvažovala jsem, že se otočím a pojedu zas těch 50 km zpět, ale…
Zhluboka jsem se nadechla a vjela do tunelu, prvních 30 osvětlených metrů a pak… Stop. Došel mi dech, všechno se ve mně zastavilo. Strach z té černočerné tmy byl větší, něž já, úplně mě zmrazil. Vrátila jsem se zpátky k vjezdu. Sedla si a zvažovala co dál, marně jsem klouzala očima po strmých neprostupných úbočích kolem a hledala možnost, jak tunel obejít. Cosi mě volalo dál: „Musíš ho projet…“ Znovu jsem si sedla na kolo, co se mi může stát, je to jen tma, nic víc, nic míň, nic jiného než tma, říkala jsem si a vrhla se znovu do černé díry. Ale stejně jako poprvé, pár metrů za posledními zářivkami jsem propadla paralyzující panice, srdce hlasitě tlouklo, svaly stažené hrůzou… Znovu jsem se vrátila na kraj tunelu. Zvažovala jsem, co je ten obrovský strach, který mě zahltí a nepustí dál, strach, že ve tmě vrazím do něčeho strašného, že se setkám se zlými duchy, nebo zvířetem, které sem zabloudilo.
Kdesi v podvědomí se ovšem jednalo o mou iniciační cestu a tenhle tunel se stal symbolem skutečného překročení vlastního prahu, byla to velmi syrová výzva k opuštění komfortní zóny a já jsem pochopila, že tato cesta možná nemá vést na osvícenou horu Hakusan, ale nejprve je třeba přijmout výzvu k sestoupení do největších temnot mého nevědomí. Tuto souvislost jsem poznala až později, ale výzva projet tunel tu byla a je, existuje stále v časoprostoru a prožívám ji opakovaně, velmi podobně jako tenkrát, ovšem nyní po 14 letech již více vědomě.
A tak se stalo, že jsem se rozjela potřetí – a tentokrát jsem se nezastavila, jela jsem krok za krokem, srdce divoce bušilo, zalykala jsem se a nemohla povolit sevření, můj dech se tajil, po tvářích mi stékaly slzy, vzlykala jsem. Ale sunula jsem se dopředu uprostřed neprostupné tmy a vlhkosti s jistotou, že tunel projedu. Každý krok hlouběji do útrob tunelu znamenal prožitek toho nejsyrovějšího strachu na fyzické i dušení úrovni. A pak jsem v dálce skutečně uviděla v té temnotě jedno světlejší místo. Upřela jsem se na něj a zrychlila. Ten o malinko světlejší bod se zvětšoval, až z něj byla plocha, pak už jsem identifikovala, že se jedná o světlo výjezdu, které ovšem nebylo vidět přímo, ale za zatáčkou těsně před koncem tunelu. S úlevou a hrdostí jsem opustila tunel a nechala na sebe dopadat potoky deště.
Ta síla, kterou jsem zde nabrala, byla nezměrná. Tehdy jsem často byla schopna vnímat jen fyzický charakter mé zkušenosti: projela jsem tunel, čelila jsem strachu a překonala ho – to bylo něco. Ale kromě toho, se začalo dít něco skrze mne, čeho jsem si nejprve úplně nevšimla, ale dělo se to vždy při mém putování a až nyní spatřuji všechny souvislosti… Když totiž překročíte práh a opustíte komfortní zónu, věci se začnou dít tak nějak skrze vás – je to jako pokyn vyšším silám, že jste připraveni na cestu, za svou silou a vědomím. O tom zde ještě budu podrobně psát.
